METAL - LINE

Report / Arakain, Titanic, Treason / pátek 26. března 2010, od 20 h. / Brno, KD Semilasso

Tak se nám po dvaceti letech od největšího boomu metalu v zemích českých děje neuvěřitelné: na pódiu se v rámci společného turné scházejí pražský Arakain a brněnský Titanic, kapely, které spojuje nejen punc žijících, či v případě Titaniku spíše obživlých legend, ale kupříkladu též skutečnost, že obě hrají píseň s názvem Démon. A bude ještě divočeji – v sobotu 15. května v Kuřimi se k nim přiřadí další démoni typu Vitacit, Doga, Root...

V tradičně horkém a vydýchaném Semále se zavřenou galerií (dost trapný pořadatelský kousek) spustila stroje nejprve hranická pětice TREASON, která sama charakterizuje svůj žánr jako rock (bandzone.cz/treason). Počáteční punkově laděné pecky byly vystřídány dvojicí ploužáků, z nichž mne zaujalo zejména výrazné Město. Jinak se jednalo sice o svižný, nicméně poměrně standardní, místy „kabátovsky“ odlehčený tvrdší rock (Nebudu pít – co na to Olympic?), který však na úvod určitě neurazil.  A kdo nechtěl, tak v sále zkrátka ještě nebyl, tudíž se alespoň naposledy ten večer dalo hledištěm bez větších problémů procházet.  A abych to odlehčil ještě víc, jednou ze spřízených kapel Treasonu jsou na jejím Bandzone profilu Tchoři :-). Koneckonců, i název Treason je poměrně odvážný, v češtině znamená velezradu...

A posléze již nastal časoprostor legend. Jako druhý - po vtipných zvucích vyplouvajícího parníku a poměrně rozsáhlém intru - začal do diváctva bušit brněnský TITANIC, a to doslova, totiž charakteristickými bicími údery Ďábelské mumie, otvíráku slavné přeslavné to desky Metal Celebration. Trojice tvořená basákem Milanem Hanákem, kytaristou bulharského původu Georgi Džoro Enčevem a za Slávka Frice alternujícím neméně skvělým bubeníkem Second Endu Milanem Veleckým (čili stále bez ikony Zdeňka Černého) nás nemohla překvapit sehraností a pódiovou show, protože na to jsme už u ní od července 2009, kdy došlo k prvnímu koncertu po letech, zvyklí, ale překvapovala například částečně odlišnými aranžemi starých válů, kdy třeba přerušovaná kytara udělala z Tchýně song ještě brutálnějšího kalibru.

Páteř koncertního programu Titaniku (titanicband.cz) tvoří samozřejmě skladby z jejích dvou nejznámějších a neoblíbenějších elpíček, vedle již jmenovaného debutu též z Ábela, takže nacvaklým Semálem hřměly prdy jako Bastard, Kazatel svědomí, Hnusná smůla, Viva Musica (veselé vstupní aranžmá v rytmu um-ca-ca a následný výbuch), Stále tě chci, Železná panna (Milan Hanák neopomněl vzdát holdu Mistru Harrisovi), Figurína, Netvor AIDS atd atd.

Kromě tria muzikantských démonů se na pódiu zjevil i jeden démon „nefalšovaný“ (zkuste hádat, při které písni to bylo :-), což nebyl zřejmě nikdo jiný než řízný servisman kapely Ozzy.

Titanic si opravdu dává velice záležet i na vizuálním drajvu svých koncertů, takže co předváděli za divoké tanečky chlapci se svými kytarami, na to snad musí mít speciálního choreografa.  

Prolomením koncepce prvních dvou alb byly takové perličky jako hard rocková Janny z alba Titanic 3 (nejenom v této věcičce se jako výborný zpěvák představil vedle Hanáka i Džoro), ale též cover-hold velikánům, na nichž se prý Titanici učili (Deep Purple a Burn).

Závěr neuvěřitelně gradoval, pochopitelně těmi nej nej peckami souboru: nejprve sál aplaudoval při Metalovém svátku a jako přídavek se holt chtě nechtě muselo „simulovat“, a to za podpory vstupního úryvku z jakési dálnice do pekla (AC/DC: Highway To Hell). Tak hoši, teď už jenom zapracovat na nové desce a bude to dokonalé!

V pauze jsme nepohrdli lékem plzeňského typu, a zanedlouho již na stejdž naklusali pražáci zvaní ARAKAIN, kteří tak zhruba před čtvrtstoletím, v rámci počínající kareiéry, v rozhovoru pro Melodii vysvětlovali, že jejich zvláštní název není ani bratrovražedný druh papouška, ani Niagara pozpátku, ale zkomolené označení jakéhosi léku Neracain.

No Arakain léčí věru dobře. Rozžhavenou atmosféru kulturního domu rozřízli Barbaři, na které navazovaly vály zejména po-brichtovského období, jak z poslední desky Restart (hity Paganini a Skrytá kamera, Postavy z obrazů, nádherná balada Osudnej den), tak i z těch dřívějších: mně osobně udělaly strašně dobře Černý koně a Vinen, to jsou opravdu mimořádné počiny, ale úspěch sklízely i další - Ďábelská hra (víte, že tahle Machova věc byla údajně v odlišné podobě nabídnuta nejprve Aleši Brichtovi, který ji do svého repertoáru odmítl, Arakain ji pak předělal a získal s ní Červené eso?), Skrývám svůj stín, Démon, Jesus Business a tak dál. Odpočinkem pro sympaťáka, zpěváka Honzu Toužimského byl instrumentální blok, včetně luxusního Doxova sóla na bicí.

Samozřejmě i Arakain koncepčně „prolamoval“, a tak nutně muselo dojít i na dědictví brichtovské éry. Z poněkud nedoceněného CD S.O.S., křtěného kdysi Brucem Dickinsonem, zazněla Tuším zradu (sapristi, proč Arakain nehraje jednu ze svých historicky nejmagičtějších věcí, Hladit vlasy tvý?), a mimořádný byl v tomto směru zejména závěrečný blok, sestávající ze singlovky Proč?, schizofrenních Strážců času či balady Apage Satanas.

Produkce Arakainu vyznívala dobře i díky solidnímu zvuku. Poznámka: paradoxně se mi zdálo, že nejhorší zvuk měl ze všech tří kapel Titanic (chvílemi relativně utopený zpěv) a nejlepší možná úvodní Treason.  Ale celkově byla v tomto ohledu úroveň velmi slušná, a mimořádná tvorba tuzemských metalových kultů tak mohla vyznít v plné parádě.

Navíc i vizuálně byla „áčka“ (arakain.eu) super  - ačkoli na pódiové ztvárnění takový důraz nekladou -  protože Jirka Urban je prostě za svou kytarou ztělesněné charisma, a zcela zaslouženě, neboť pakliže je Arakain dlouhodobě nejúspěšnější českou metalovou kapelou, pak Jirka Urban je dlouhodobě nejúspěšnějším českým metalovým muzikantem (slovo veterán jsem radši škrtl :-).  

Holt Brňáci si koncert pořádně užili. A rozhodně nejen Brňáci – na akci dorazil například i můj kamarád Jožo ze Slovenska, který kvůli tomu neváhal cestovat stovky kilometrů!  Tomu říkám metalovej fanoušek jak Brno :-).

Ovšem, a je po všem. Hlavou mi proudí vzpomínky na fantastický hudební zážitek a taky na „hodné démony“, kteří se – jak vidno a slyšno – do rockového důchodu zatím určitě nechystají. A to je moc dobře, protože jim to v tom kraválu sluší určitě víc než doma v papučích... Viva Musica!