METAL - LINE

Poslední dobú mi tak nějak připadá, že ten svoj život žiju tak nějak na půl žerdi, tak nějak na polovic. Samá starost, starost na druhou, a enem poloviční radost. 

Tak jsem vyšel v nedělu na výlet – na nákupy. Ňáké to limko, pivko, pečivko, margarín, no šak to znáte, né? Jo aj brambory sem potřeboval. Česnek byl zlevněný na polovic, tož jsem taky nějaký do zásoby kúpil, ať se nám pčíká rychlejc.  

Ježto mám to vždy dopředu „spočítané“, nějak mi u pokladny cifra neseděla. I mrknu pak na lupeň, a ejhle: pětikilový brambor je ošíbkou účtovaný dvojmo. Tož som sa vrátil ku kase, a na doporučení paní pokladní – aby nebylo nutno komplikované storno – som si vzal ješče jeden pytlík navrch. Na důvěrnou otázku paní pokladní: „Unesete to?“ jsem odpověděl jak jinak než zdvořile, že samozřejmě ano; svůj pytlík si přece (u)nesu vždycky rád . - Mimochodem, tu pokladní mám taky hrozně rád, akorát tam měla v samém poledňu neuvěřitelnou „východní“ frontu, tož jsem ji vyšel vstříc.  

Brambor sa hodí vždy. My žerem brambory furt. Děláme z nich třeba brambory (vařené), nebo brambory pečené, brambory zapékané, anebo třeba taky bramboráky. Hranolky z nich neděláme, hranolky kupujeme, vlastně nekupujeme, panč jsou drahé, ale oficiálně říkáme, že só nezdravé, takže...je vůbec nežerem. Tož som trochu odhýbol.

No to sem si teda dal. Vzal jsem si totiž enem ednu tašku. Tak si tak du, v jedné ruce tašku, v druhé ruce pytlík s bramborem - ten druhý pytlík se mi už do toho s prvním holt nevešel - a tedážto obé ruky vytížené jak při střelbě z kulometu (sousloví „kule metati“ asi nebude vzdálené, jak vzápětí se ukáže). 

No což? Žádný problém, pokud bych zrovna nepřecházel vozovku a nezačaly mi mé ctěné kalhoty sjíždět na půl žerdi. Tož tak furt du, říkám si, udržíš, udržíš, no a – neudržel  sem.  V půlce vozovky.

A nezbývalo mi, než si uprostřed silnice fakt odložit. Mno, odložit... přátelé, aby nedošlo k ošíbce, odložit samozřejmě pouze ten svůj pytlík: nejprv prvý bramborový, potem druhý, taktéž bramborový. (Ten první byl dokonce i pivní.)  No a teprv pak, po úlevných  slovech „Do pytle!“,  sem měl volný ruky, abych si ho povytáhl – povytáhl šat ten (satén?) svůj: kalhoty, košili, svůj pověstný erotický nátělník...

Naštěstí docela mrholilo, tudíž nijaké velké množenstvo člověčenstva venku nebylo. Nikdo mne tudíž nesledoval, a já mohl v klidu, za totálního nezájmu publika, dokončit svoje galapoledne.

Třebaže moji blízcí vážně nemocní, po příhodě této musel jsem se docela usmívat a...

...a vlajku svého života jsem popotáhl z půl žerdi opět na plnou.

Dědek?  - Zde!

P.S.: Život je MIX, život je „KOMIX“.