METAL - LINE

KONCERT KERNU V BRNĚ-TUŘANECH

V PROSINCI 1988

aneb

REPORTÁŽ PSANÁ PO DVACETI LETECH

Koncert / Kern / prosinec 1988 / KD Brno-Tuřany

Tenhle bláznivej nápad jsem dostal někdy v polovině letošního roku - napsat report z koncertu Kernu, který se konal před dvaceti lety. A jak jinak než ke kulatému, prosincovému 20. výročí.

Je to tak, bylo to přesně před dvaceti lety...psal se předvánoční čas roku 1988, mně bylo třináct let a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo přemluvit rodiče, aby mne pustili na můj první metalový koncert v životě. V kultovním sále v Brně-Tuřanech, kde svého času hrávala celá česká hard/metalová elita, měl vystoupit nezadržitelně vzhůru stoupající brněnský Kern. Bohužel si už přesně nepamatuju to konkrétní datum, ale myslím, že to bylo v tom posledním týdnu před Štědrým dnem, tzn. v týdnu počínajíc pondělkem 19. prosince 1988, druhý den se podle mne šlo ještě do školy. Do té základní, samozřejmě...

Nedlouho předtím Kernu vyšel druhý singl Není větší síly/Sprinter, a ten jsem v rámci "zodpovědné přípravy na vystoupení" ohrál na gramofonu tak důkladně, že už pak jen chrčel, a musel jsem si později koupit ještě jeden; dodneška mám ale schovaný i ten chraptící. Nutno říci, že Kern už měl tou dobou za sebou taky první televizní úspěchy s Blízko nás v bratislavském Trianglu.

Autobusy tehdy do Tuřan odjížděly z nádraží naproti Grandu. Vyrazil jsme s o dva roky starším kamarádem nedočkavě zavčasu, takže nás autobus vyplivl přímo před tuřanským kulturákem snad více než hodinu před začátkem.

Čekání, až se hudební svatostánek otevře, nám zpestřil příchozí Jaroslav Albert Kronek - pamatuju se, jak na dveře zaklepal nějaký rytmus (určitě z písně Kernu), a musel tlouci opakovaně, než ho někdo uslyšel a přišel mu otevřít. Byl to zvláštní pocit, stát od téhle ikony v již setmělém tuřanském zimním večeru dva metry, mít přes sebou celý koncert, první koncert, mít třináct let...

Jak se blížil začátek, začalo nás být před kulturním domem pochopitelně vícero, až se dveře konečně otevřely a rockuchtivá individua vpadla nejprve do vestibulu a pak i do samotného sálu. Pozor, tehdy se na některých koncertech ještě sedělo, v sále byly židle, myslím, že takové ty sklápěcí kinosedačky (kulturák fungoval rovněž jako biograf).

Zaslouženě jsme zasedli hned do první řady, čímž jsme si navodili spokojenost s vlastní organizací, ještě před vypuknutím produkce samotné. Sál se postupně zaplnil, a jak jsem tak po stranách viděl odžiskované a okované vlasaté máničky, které si ani nesedaly, disponujíce potměšilým výrazem záškodníků, začínal jsem coby „metalový panic“ tušit, že se něco bude dít.

S nástupem hard rockového hřmotu se tito jedinci okamžitě nahrnuli na plac před pódium a počali vydatně hrozit. Kern byl tady!!! Byl to strhující pocit, na který nikdy nezapomenu. Z repráků duněla "západní" muzika, kotel valil o sto sedm a atmosféře vůbec nevadilo, že zbytek sálu seděl. S kamarádem jsme to nevydrželi, po chvilce rozkoukávání jsme vystartovali ze svých sedadel a vmáčkli se pod pódium.

Přiznám se, že jsem měl tehdy Kern nastudovaný ne zcela hloubkově, taky jsem ještě neměl tak vypěstovanou hudební paměť, takže o plylistu tak úplně přesně referovat nemohu. Samozřejmě si ale pamatuju obě písničky z citovaného singlu, jak Není větší síly, tak Sprintera, ty jsem měl pod kůží fakt fest. Právě ve Sprinterovi mne vždy fascinoval vířivý nástup bicích parní mlátičky Karla Vodičky, i z toho důvodu, že jsem v té době počínal také bubnovat (no, bubnovat - tlouct na krabice od banánů a rozličné poklice, jediné, co jsem měl pravé, byly paličky), a ještě dnes vidím, jak jsem s otevřenou hubou na koncertě užasle sledoval in natura Karlose, jak to do své nádherné baterie pere jak nezkrotný bijec v ringu.

Stoprocentně se hrály i další obrovské hity Kernu z prvního supraphonského singlu, Fernetový oči a Blízko nás, pamatuju si myslím i nejstarší původní song kapely Černej kocour, určitě se valily pecky jako To se mi jen zdá nebo Jsme lidé, kterou mám dnes od Kernu asi nejraději ze všech. Oproti tomu v té době nemohla ještě zaznít např. další obrovská hitovka Exploze, ježto vznikla později.

Z mého pohledu odváděl Kern fantasticky bouřlivý výkon, sestava Kronek, Machata, Karásek a bratři Vodičkové prala do části stojících, či spíše poskakujících fans, a většiny těch sedících jednu perdu za druhou a zaslouženě se dočkávala po každé skladbě výrazného potlesku.

Jarda Kronek jakožto skvělý zpěvák a objektivně nádherný frontman, v plné mladosti a síle, v průběhu vystoupení popřál všem přítomným hezký vánoční čas, ale jaká konkrétní slova zvolil, to už Vám po těch dvaceti letech fakt nepovím. Jenom vím, že koncert strašně rychle utekl, ale že jsem byl po něm pěkně zpocenej a vydováděnej.

Uf! Tak to by bylo. Můj první rockovej koncert v životě jsem zvládl. Byli jsme s kamarádem z té hudby tak rozdovádění, že jsme se vyprdli na autobus a celou tu trasu z Tuřan do města jsme šli pěšky! Cestou jsme do noci vesele halekali "Metaloví fanatici všech zemí, spojte se!" a mysleli si, že boříme či snad stavíme svět. Pravdou však bylo, že nás u stanice VB, která byla až skoro ve městě, zastavili dva příslušníci, které přilákal námi provozovaný hlomoz, a jali se zjišťovat, co že se to v blízkosti jejich služebny děje za nepřístojnosti. Když ale uviděli dva malý kluky, kteří jim navíc začali s malou dušičkou v těle vysvětlovat, že jdou z koncertu, který se konal v několik kilometrů vzdálených Tuřanech, začali se dobře bavit a dodneška si pamatuju (upozorňuji, že já byl vždycky prťavej a tehdy jsem navíc ještě nebyl tlustej, prostě jak o mně později na gymplu prohlásil jeden spolužák, taková zmenšenina normálního člověka), jak ten jeden na mě zahlásil: "Ty seš jak malý pivo!", a srdečně se nad svým vtipem (nebo nade mnou?) rozřehtal. Smáli jsme se radši taky, načež nám hodní příslušníci domluvili, že nemůžeme cestou tak řičet, a velkoryse nás již coby napravené narušitele socialistického pořádku propustili směrem k domovům.

Dál už si nic nepamatuju, jenom vím, že jsem k tomu domovu v pořádku dorazil a ulehl k životadárnému spánku, již jako pravý „hard rockový muž".

Moje životní rocková vrátka otevřela skupina Kern, která mne s mírnými přestávkami, kdy jsem se věnoval jiným, tvrdším žánrům, anebo se nevěnoval hudbě vůbec, provází dodnes, tedy i po dvaceti letech. A já pevně věřím, že spolu načneme i třetí desítku společného rockového života, a to již příští rok.

Kerne, děkuju a vrať se, prosím!

Dědek, prosinec 2008.

BONUSY:

Článek Stručné dějiny KD Brno-Tuřany aneb Kult jednoho kulturáku (+ aktuální fotogalerie)

VIDEO KERNU ze Skaličky 21. 7. 2007 (za toto video děkujeme moc Zdeňkovi !!! )