METAL - LINE

Dámy a pánové, vážení hosté, Whitesnake mají novou desku. Pro někoho toliko strohá informace týkající se skupiny, kterou má spojenu s hairmetalovou vlnou druhé půle let osmdesátých, pro další je kus poctivé rockové historie ruku v ruce s druhou vývojovou etapou Deep Purple a konečně skupinu poslední to nezajímá vůbec. Toto jméno už dávno stojí mimo veškeré jepičí trendy (jestli kdy bylo součástí nějakého trendu, tak ve svých počátcích a tak trochu ty výše uvedené osmdesátky). Whitesnake postupem času sice nasávali odér okolního prostředí, nicméně jejich rukopis je ve své podstatě neměnný. Svůj podíl na vývoji bezpochyby mají i zvučná jména muzikantů, kteří prošli sestavou „Bílého hada“ (Jon Lord, Ian Paice, Cozy Powell, Rudy Sarzo, Adrian Vandenberg, Vivian Campbell, Steve Vai - další nezmínění prominou) a v neposlední řadě je tu od začátku nezaměnitelný hlasový projev páně Coverdalea.

Novinka, stejně tak jako předchozí neméně zdařilý počin „Good To Be Bad“, se naprosto slyšitelně hlásí k odkazu klasického období Whitesnake z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a zároveň se neuzavírá do sebe před současnými postupy a zvukem, vše samozřejmě při respektování mantinelů a zvyklostí domácího hřiště. Hned úvodní skladba „Steal Your Heart Away“ nenechá posluchače lovit v paměti, cože to do přehrávače vložil. Tuto skladbu si klidně umím představit na jednom z klasických alb. Následující „ All Out of Luck“ je oděna do poměrně moderního kabátku, který ale nikterak nepopírá klasický hardrockový základ, který je albu (jak jinak a divil bych se, kdyby tomu bylo jinak) všudypřítomný. Prozatím dle mého soudu jedna z největších hitovek alba. Pokud bych měl z alba vybrat skladbu, která by nezasvěcenému přiblížila klasickou podobu Whitesnake, byla by to „Love Will Set You Free“, která disponuje všemi pro kapelu typickými atributy. Na silné balady, resp. skladby pomalejšího ražení měli Whitesnake patent. Ve většině případů nesklouzávaly do sladkobolného patosu holčičích cajdáků a laciné podbízivosti. Album jich nabízí hned několik včetně titulní „Forevermore“. Právě ona vyváženost jednotlivých tváří výrazu Whitesnake mě na tomto albu baví nejvíc, pro kapelu není problém jednou tlačit na pilu a potom zvolnit až popovým polohám, aby vše poté znovu nabralo vyšší stupeň obrátek bez pocitu roztříštěnosti. Povedlo se, nicméně od svých oblíbenců, ač je to trochu nerealistický předpoklad, mám tendenci očekávat více. Řadu postupů lze slyšet na albech předchozích, jejichž pozicí novinka tak jako tak neotřese. Ke slovu se dostává ona známá Cimrmanova frustrační kompozice, kdy prvek očekávání střídá prvek zklamání. Po několika posleších ovšem zjišťuji, že deska funguje bez větších výhrad a těch pár titěrných přešlapů a jisté procento rutiny pánům hudebníkům rád odpouštím a kotouček se v poličce prachem jen tak nepokryje.

Medyed