METAL - LINE

Report / Poutníci / pátek 26. února 2010, od 20 h. / Brno-Medlánky, KC Sýpka
 
Medlánky znám tak asi 30 let (prvních pět let života nepočítám), Poutníky 20 let, na Sýpce jsem byl ovšem poprvé. Vylákal mne tam country bál kapely, která existuje 40 let; ne nadarmo se její aktuální koncertní program jmenuje „Poutníci slaví 40“. 

Byl jsem hnán touhou jednak zakoupit dvě její poslední CD, jednak vyslechnout po letech naživo hity, které ovlivnily vývoj nejen české country hudby, ale i blue grassu a prostě poctivé muziky jako takové.

Ač jsem přesvědčoval několik členů z různých větví své široké rodiny, aby šli se mnou, nakonec mi pode mnou všichni podřezali větev a já „spadl“ do medlánecké Sýpky zcela sám. Ne nadarmo mi kolega ten den dopoledne v práci děl: „Po přízni řízni!“ Měl pravdu, a všichni nepřítomní mohli litovat.

Po příchodu na místo činu jsem se zpočátku krapet zhrozil, neb jsem zřejmě podcenil sousloví „country bál“: tak šíleně načančaný stoly jsem viděl naposledy na svatbě kamaráda v Besedním domě, a abych musel hledat číslo stolu, k němuž si mám sednout, to se mi stalo snad poprvé. Navíc ty cifry byly napsány mizivou červenou fixkou, takže já slepec slepýšovitý jsem v tom šeru nic neviděl a dost dlouho mi trvalo, než jsem našel tu regulérní židli. Uf, koncert ještě ani nezačal, a já už z toho byl fakt dost „country“! :-)

Nicméně další průběh mi vše vynahradil. Nejprve jsem úspěšně zakoupil obě CD Poutníků, tedy jak Pláč a smích, tak i Poutníci 2006, a posléze již sice nikoli u pelhřimovského Poutníka, který by pro takovouto událost byl stylový, ale u neméně výživné starobrněnské jedenáctky mohl začít vstřebávat unikátní produkci jedné z nejlepších kapel svého žánru u nás.

Musím se přiznat, že na živém vystoupení Poutníků jsem byl naposledy zhruba před patnácti lety. Z kultovní „křesťanovské“ sestavy 80. let zbyl vlastně jenom kontrabasista a zpěvák Jiří Karas Pola, který se obklopil mladými muzikanty: Honzou Mácou (mandolína, kytara), Peterem Mečiarem (banjo a dobro) a nejmladším členem Poutníků (jak služebně, tak věkem), zpěvákem Jakubem Bílým, který v březnu 2009 vystřídal „křesťanovsky znějícího“ Jiřího Macha. 

Poutníci to rozpálili od samého počátku hitovkami největšími (třeba Podobenství o náramcích), a že takřka na úvod, kdy ještě všichni byli čilí,  zařadili „ukolébavku“, totiž Ukolébavku pro milenku, mimochodem moji zamilovanou skladbu, považuji za originální součást koncepce celého programu.

Poutníci mají jeden velký dar: obrovské „dědictví“ v podstatě zlidovělých skladeb z období přelomu 80. a 90. let, u nichž možná celá řada později narozených posluchačů ani netuší, že nejde o lidovky. A není přitom podstatné, zda jde o rukopis Roberta Křesťana, anebo autorský potenciál zejména Polův/Prudilův.

A tak se samozřejmě kromě jiných věcí hrály pecky nejznámější: Panenka? Ano. Až uslyším hvízdání? Ano. Napsal jsem jméno svý na zdi? Ano. Hotel Hillary? Ano. Pojďme se napít? Ano. A tak dál a tak dál, pokud bych měl jmenovat všechny důležité skladby, které se ten večer hrály, nepsal bych ještě teď nic jiného než jejich skvostný výčet.

Z hlediska personálního nezůstalo jenom u jedné ikony, v podobě Jiřího Poly. Po krátké chvíli od samého počátku byl totiž na pódiu výrazným potleskem uvítán další nestor Poutníků, dnes již tzv. „emeritní Poutník“ Zdeněk Kalina, který se skupinou vystupuje jako host buď v Brně a okolí, anebo na nejdůležitějších akcích konaných i jinde.

A zde se dostávám ke svému kontroverznímu titulku „kamarádi s basy“: myslel jsem tím samozřejmě ony kamarády z původní sestavy, kteří se oba „s basy“ kamarádí: Jiří Pola obsluhuje kontrabas, zatímco Zdeněk Kalina disponuje úžasně charakteristickým basem jakožto vokálem. Tož tak. Čili žádné vězení jsem na mysli neměl, maximálně tak „vězení“ country and bluegrass, v němž oba jmenovaní, s okovy zřejmě nezrušitelnými, neúnavně vytrvávají již několik desítek let :-)

Hrálo se strašně moc songů, bylo jich tolik, že si je vůbec všechny nepamatuju, nutno obdivovat kapelu, s jakou obrovskou instrumentální zručností, chutí a bravurou dokáže hrát a střídat jednu píseň za druhou - tu vlastní, tu americký tradicionál, tu populární českou country... v této souvislosti musím uvést, že skupina Poutníci prý za dobu své existence nazkoušela a prezentovala více než 250 skladeb! Schválně jsem to zkusil propočítat, a pokud by jedna píseň trvala průměrně dejme tomu koncertní čtyři minuty, tak se jedná o tisíc minut, což představuje více než 15 hodin hudby!!!  Tak dlouho skutečně country bál v Brně-Medlánkách netrval... :-)

Nicméně například song jako Wayfaring Strangers (po tomto americkém tradicionálu se jmenuje celé anglicky zpívané poutnické album z roku 1989) anebo třeba Holky od Červený řeky musely potěšit všechny přítomné, a nejenom výhradně kapelní fandy. 

Atmosféra byla čím dál lepší. S postupujícím počtem jedenáctek jsem se začínal dostávat do „kántrytranzu“, a to až natolik intenzivně, že jsem jednu chvíli pocítil výrazné nutkání vyzvat na tanec spolusedící důchodkyně (mimochodem, aby nedošlo k omylu, byly to štramandy jak sviňa), leč tyto ctnostné dámy byly mého nápadu ušetřeny tím, že v poslední chvíli zjevil se pan vrchní a na stole mém přistála toužebně očekávaná jedenáctka, čímžto počinem alkoholickým přehlušen byl kterýkoliv pud charakteru odlišného. 

Třešničkou na countryovém dortíku ukázala se noční tombola, při které se dalo vyhrát opravdu všelicos: láhev vína, cédéčko atd. Akce byla úžasná zejména tím, že vyhrávali ostatní – setrvával jsem tím pádem v němém úžasu. Ale svištělo to dost dobře, a já měl radost z úsměvů výherců, úsměvů způsobených v této pokročilé hodině jistě jen výhrou, nikoli alkoholem.

Následně jsem však již musel vyslyšet „vzdálené volání“ kamarádů, kteří seděli v nedaleké hospůdce, a tak jsem medlánecký ráj lehce po půlnoci opustil a vrhl se do víru jahodového piva. A musím říct, že chutnalo hořce i sladce zároveň. Stejně jako písničky Poutníků a - stejně jako celý náš život.

Zdraví Dědek