METAL - LINE

JAK JSEM VYRAZIL S RAMPOUCHEM NA FOTBAL

Aneb

NENÍ LIGA JAKO LIGA

Tak jsem nějak chytl slinu (tedy tu tvůrčí, tu druhou mám bez problémů furt) a rozhodl se, že konečně sepíšu svoji návštěvu kulturní akce - tu neděli jsem se rozhodl vyrazit na brněnský ligový fotbal. Je jedno, kterou neděli přesně to bylo, důležité je, že byla strašná zima a takovejhle nápad jsem mohl dostat fakt jenom já plus dalších asi 1 100 člověčích exemplářů, kterýmžto nám všem už asi stačil omrznout mozek. Sestava byla: já, webmaster a sestra, totiž ne moje, ale zdravotní, kterou jsme si s sebou vzali chytře proto, aby nám mohla průběžně ošetřovat předpokládané omrzliny. Ženská v zimě na fotbale? Nevěříte? Pak prosím dočtěte až do konce. A kdo byl onen Rampouch, zmíněný v titulku? Tak ten jsem měl pro změnu jenom u nosu.

Před vstupem na stadion jsem vyfasovali vlaječky, na jejíž jedné straně bylo napsáno "Zbrojovka do toho!" a na straně druhé byla reklama na rádio Krokodýl. Sestra ji ovšem držela tak, že Zbrojovka nebyla vidět, a tak jsme ji vesele napomínali, ať si zastrčí toho svýho krokodýla a ukáže, co se ukazovat má.  

U stánku se na mne vlasatý prodejce díval trochu nedůvěřivě, když jsem objednával pivo, asi jako na chovance čerstvě uprchlého z psychiatrické léčebny. Všichni kolem totiž objednávali čaj; bohužel jej nepodávali s rumem, ten je na takových akcích zakázán, pouze se smí čepovat výčepní pivo. Z domácích zásob však leckteří přítomní tuto chybějící ingredienci úspěšně doplňovali. Ale pivo mělo tu výhodu, že když jste si jej odložili na zasněžený schod, bylo za chvíli vskutku tak říkajíc od ledu.

Na hřišti všichni běhali nějak pomalu a nejpomaleji běhal rozhodčí. Původně jsme mysleli, že je poněkud zamrzlý či přimrzlý, ale pak jsme si uvědomili, že na vyhřívaném trávníku asi těžko, a tak jsme bystře usoudili, že na to prostě sere. Stejně jako se sestra v druhém poločase vykašlala na pivo a objednala si čaj, do níž jsem jí vydatně přiléval slivovičku z vlastních zásob, což následně spokojeně komentovala způsobem tím, že konečně ten čaj není šizenej. Marně jsem sestru zlákával zpět na pěnivý mok sloganem "Musíš myslet poziPivně!", naopak slivovičky v plácačce postupně neutěšeně ubývalo. S čajem byla legrace i proto, že měla sestra strach zamíchat cukřík bílou umělohmotnou lžičkou od soudruhů z NDR, že prý smetanu do čaje fakt nemusí. Nakonec to dopadlo dobře, čaj si raději rozmíchala pevnější vlaječkou a pak mi ji se smíchem zastrčila do kapsy.

Když se nám zdálo, že hra nemá to správné tempo, začali jsme s ostentativně pozdviženými pohárky vyřvávat známý slogan "Není liga jako liga", a tou druhou mysleli samozřejmě ligu chlastací, neboť nám se dařilo konzumační tempo udržovat ve stavu velmi svižném. Sestra si zpočátku na již zmíněný laxní pohyb fotbalistů na hřišti dost stěžovala, ale když jsem ji s webmasterem poslali na trávník, aby běhala místo nich, její výraz ve tváři výrazně zkysl a remcat přestala. Navíc po poznámce, že teda zrovna ji by přespurtovali, i kdyby byla právě bez balónu, s námi přestala mluvit úplně.

A vynechat nemůžu ani jednu perličku intimnějšího charakteru - se skončením fotbálku jsem měl prsty tak neuvěřitelně zmrzlé, že jsem si po toaletě nebyl schopen ani zapnout punt, a tak mi nezbývalo, než si ho cestou do hospůdky cudně zakrývat vlaječkou, pročež se webmaster se sestrou začali z nějakého nejasného důvodu chovat, jako že k nim nepatřím. V restauraci mi naštěstí ruce postupně rozmrzly, a tak jsem se mohl na záchodě stát opět slušným neúchylným člověkem. 

Abych nezapomněl - fotbal dopadl dobře, porazili jsme Zlín 3:0 a kromě výsledku nás potěšila Střeštíkova petarda z 30 metrů do břevna a odtud do sítě. Brankář zůstal jako zmražený, ani se nepohnul. Inu, v takové zimě, není divu... 

A ještě jedno rozluštění Vám dlužím. Jak možná tušíte, na fotbale s námi žádná žena - zdravotní sestra nebyla. To pouze můj bratr, z kterého jsem udělal mediální hvězdu v reportu z Bigbítu, mi před fotbalem zakázal o něm cokoli psát.

Všechny milovníky "zimních sportů" zdraví Dědek.