JEŠTĚ JSME TADY... ale zítra už být nemusíme!
Ano, jsme sice především METAL-LINE, nicméně jsou chvíle, kdy musíme být v rámci „Spojených webzinů brněnských“ i FOT-HOCK. A jak se zdá, tato chvíle nyní nastává více než naléhavěji. A pevně věříme, že v našem smutku nás pochopí i ti mimobrněnští.
V tomto článku nehodláme „opakovat“ fakta, která si můžete přečíst na plakátu níže; zde jenom pár postřehů jaksi navíc.
Jsa Dědkem už od mládí, na Zbrojovce jsem byl poprvé v životě v sezóně 1992/1993, tj. v posledním ročníku federální ligy. Brňáci tehdy v uslzeném říjnu hráli s Bohemians Praha, a byl to čas, kdy se nemuselo přemýšlet o tom, která Bohemka je ta pravá. Prostě s Bohemians. Cca od nějaké 75. minuty jsme prohrávali 0:1, a nemusím vykládat, že atmosféra začínala houstnout. Můj kamarád Mamete, který mne na ten fotbal vytáhl, začal hystericky povykovat „No jo, za to může Dědek, poprvý na fotbale!“, aby mne vzápětí medvědím stiskem objal, když dnes již tragicky zesnulý Petr Kocman (R.I.P) dvě minuty před koncem vyrovnal na 1:1; ano, po přihrávce toho stejného Rendy Wagnera, který chudák nedávno skončil jako obětní trenér prvo/druholigové Zbrojovky v marastu dnešních dní.
O něco později (listopad 93 – to už jsem chodil pravidelně) jsem zažil zajímavý zápas na sněhu se Zlínem. Jaká to náhoda – právě se Zlínem? Jelikož trávník nebyl zelený, alébrž bílý, hrálo se s pomerančem, čiližto oranžovým míčem, a Zbrojovce to tam furt ne a ne padnout. Atmosféra začínala houstnost. Tehdejší klub Boby Brno vysvobodil prvním gólem, krásnou trefou z dálky, svou pokud se nepletu první v dresu Brna, dnešní sportovní ředitel Zbrojovky Ríša Dostálek. Gól do šatny v 45. minutě nás, přítomné zmrzliny, věru roztavil.
A do třetice přidám jednu aktuální vzpomínku. Minulou sobotu jsem se radoval z domácího vítězství Zbrojovky 3:1. Jasně, relativně pohoda, čtyři góly, vítězství, skandování „Hoši, děkujem!“, jenomže kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se takhle budu radovat z dvougólové výhry nad Varnsdorfem, tak by se ve mne asi krve nedořezal. A jakmile jsem si to uvědomil, atmosféra v mé duši začínala houstnout...
Vzpomínky jsou zajímavá věc - časem zvolna létají, jak by řekl Citron - ale nyní jde především o to, aby nešlo jenom o vzpomínky.
Atmosféra začíná houstnout. Pojďme ji společně trochu zředit. :-)
